Praporečník a Garfield mají svůj den                                                         18.dubna 2009

Když připravení opilci mají štěstí

     Jak se říká: štěstí přeje připraveným a opilci mají štěstí. Spojením obou vzniká super štěstí, o čemž jsme se přesvědčili při 14. Hanáckém kóřu.

     Základ výjezdní skupiny byl celkem jasný od začátku - sehraná dvojka praporečník a Garfield. Praporečník většinou s klubovou vlajkou a foťákem (dnes by to bez foťáku rozhodně nešlo!) a Garfield s dobrou náladou a věčným hladem (i když tentokrat teda moc hladu neměl...). Hlavní dezénista Aleš a nástěnkář Radim sice také koketovali s myšlenkou vyjet do Olomouce, ale nakonec u nich obou zvítězila potřeba odpočinku v rodinném kruhu po vyčerpávajícím pracovním týdnu (jejich mínus!).

     Aby si člověk mohl opravdu vychutnat trochu štěstí, musí si většinou prožít nějakou tu smůlu. Tak nejdříve k těm méně veselým zážitkům. Začátek celé akce začal málem katastrofou. Po špatné domluvě praporečníka s Garfieldem byl prvně jmenovaný donucen doslova doběhnout na vlakové nádraží. Garfielda neomlouvá ani to, že den před tím strávil řezáním dřeva v dešti a chtě nechtě musel konzumovat zvýšené množství uzeného masa a slivovice. Garfield byl vůbec jako vyměněný a dokud si kolem třetí hodiny neobjednal prvního myslivce, nebyla s ním ani kloudná řeč. Ono taky střízlivět za téměř plného vědomí a plného denního světla není nic záviděníhodného...

     Po vystoupení z vlaku to Garfield nevydržel a hned utíkal ke svému oblíbenému stánku s párky v rohlíku. Praporečník snídal párky a svačil utopence, takže v danou chvíli necítil potřebu trávení dalších uzenin. Jak Garfield dožvýkal, vydali jsme se směr restaurace U Pelikána. Krásné jarní počasí přímo vybízelo k procházce. Cestu jsme si zpestřili akademickou debatou, padaly návrhy jako udělat si dnes alkohol-free akci, jestli je ta soutěž vůbec dnes apod. Pozvánka totiž přišla Fojtovi a ten z ní poctivě opsal všechny údaje na klubovou nástěnku. Ale protože to byl poměrně dlouhý text, málokdo ho přečetl pozorně celý – hlavně pasáž o registraci. A jak se na každou akci v Olomouci poctivě registrujeme předem, tak letos jsme to prostě zadrbali. Sypeme si popel na hlavu. Po asi sedmdesáti minutách chůze, za neustálého naříkání žíznivého a hladového praporečníka (!?!), se nám podařilo dorazit na místo určení. Ihned po příchodu jsme se šli zapsat a na dotaz pořadatele „Pod jakým jménem jste registrovaní?“ jsme málem omdleli, tušíc to nejhorší. Naštěstí se pořadatelům podařilo vyškrábat poslední dvě volná místa. Přijít o 10 minut později, tak nám zbyly jen oči pro pláč. A že bychom plakali jako želvy!
 

Pavel se tváří všelijak, ještě neví, jak skvělé zážitky ho čekají	Krásná jarní Olomouc	Místo konání akce

     Od této chvíle se nám stávaly už jen příjemné věci. Hned nás zaujala poměrně dlouhá fronta lidí. Poté, co jsme zjistili, že je to fronta na vepřové hody (ovar, jazyk, kolena, okurky, křen...), zařadili jsme se směle na její konec. Je velké zadostiučinění sledovat lidi, kteří se nebojí najíst a kteří jedí to, co jim chutná, a ne to, co říká „všeobecně“ přijímaný názor na zdravou stravu v čele s tou strašnou ženskou, která v té velmi smutné televizní show vyhazuje z ledničky ty nejlepší dobroty.

     Po nezbytném doplnění tekutin se pomalu začalo soutěžit. Soutěžící dostali překrásnou pokerku z dílny polského výrobce Zbigniewa Bednarczyka. Soutěžním tabákem byl příjemný Holger Danske - Mango and Vanilla. K překvapení všech si hlavní rozhodčí dnes přivedl asistentku s dlouhým, vše zahalujícím fialovým župánkem. Na pokyn jsme začali cpát tabák do dýmek a ani se neodvažovali myslet na to, co se tak asi bude dít. Překonat VI. Klání zemí koruny české, kde jeden z doprovodných programů byla jízda (a kouření!) v historické tramvaji brázdící Olomouc, se už ale najednou nezdálo tak nemožné.

Říká se švédskému stolu se zabíjačkou "švédská zabíjačka"?	Konečně Garfield jak ho známe a jak ho máme nejraději	Tady se Lojza ještě drží půllitru. Zanedlouho už bude držet hlavně fotoaparát.

     Na další pokyn začali všichni zapalovat, asistentka odhodila župánek... a my přestali litovat, že sedíme tak blbě, hned vepředu u pódia. Zapalovat si soutěžní dýmku jeden metr od obnažené slečny se nestává každý den. Kupodivu všichni zapálili a na prvního vypadnuvšího se muselo ještě hodně dlouho čekat.

     Kdo si myslel, že se slečna po pár minutách zase oblékne a zmizí (nedejbože hned po zapálení), ten se pěkně přepočítal. Slečna chodila mezi účastníky soutěže téměř celou hodinu a velmi ochotně se nastavovala přítomným fotografům. Asi po patnácti minutách to Garfield psychicky nevydržel a se slovy „...já se na to můžu...“ si objednal myslivce. Praporečník se po zapálení dýmky vzdálil od stolu a chodil za slečnou s fotoaparátem. Ke stolu se vracel jen v případě nutnosti udusat si dýmku nebo se napít myslivce. Sama prozřetelnost mu vnukla vzít si sebou malý, nezoomovací, portrétovací objektiv (větší by se mu stejně nevešel do baťůžku). Dle jeho slov, je tento objektiv absolutně k ničemu kromě focení slečen.
 

Krásná soutěžní dýmka v rukách Michala Hubacze	Pavel řečený Garfield zkušeně nacpává	Tradiční foto plného sálu

     Byl krásný slunečný den, my kouřili z krásné dýmky a kolem chodila v podstatě nahá slečna s různými vtipnými nápisy na kartonu (bohužel se nepodařilo zapamatovat si ani jeden nápis). A protože se přece jenom jaro ještě zcela neprobudilo a síťované punčochy příliš nezahřejí, nechala si slečna od jednoho „náhodou“ přítomného malíře namalovat na tělo alespoň krajkovou podprsenku. Z dnešního pohledu se zdálo být velmi prozřetelné pořídit si placený diskový prostor pro naše webové stránky. Z této akce bude určitě spousta krásných fotek.

     Hlavní rozhodčí a pan Cetkovský se posléze převlékli do starých vojenských uniforem, aby přísněji dohlíželi na účastníky soutěže. Málem bych zapoměl na jazzový kvartet, který naše uši oblažoval po celou dobu kouření. Bohužel se celou dobu museli věnovat hraní a neměli čas na okukování slečny. Když konečně dohráli, byla slečna už pryč. Situaci chtěl muzikantům ulehčit myslivcem uzdravený Garfield citátem „Kdo chvíli močil, již močí opodál...“. Marně.

Zlato pro vítěze a zlato v lahvičkách pro ostatní	Hudební doprovod ...	... s notama i bez not.

     Všichni se soustředili na cokoliv, jen ne na kouření dýmky. Atmosféra byla pěkně uvolněná a možná právě proto bylo dosaženo dobrých časů. Výsledková listina byla to poslední, o co se někdo staral, takže vězte, že bylo celkem 50 soutěžících. Fotograf praporečník se umístil na pěkném dvanáctém místě a Garfield na místě osmém. Vítězem se stal Vladimír Beránek z APC Uherské Hradiště – kouřil asi hodinu a dvacet pět minut a odnesl si za to úžasný zlatý pohár. Předávání tohoto poháru bylo praporečníkem (jako jediné) náležitě zdokumentováno. Bohužel na další fotky z předávání cen už prostě na kartě nebylo místo...

Hlavní rozhodčí se svou "asistentkou", zatím ještě víceméně civilně vyhlížející	Přísně vyhlížející uniformovaní strážci	Předání hlavní ceny vítězi, vlevo Vladimír Beránek, napravo prezident pořádajícího HDK Jan Cetkovský

     Takže shrneme-li 14. Hanácké kóř podle hesla „víno, ženy, zpěv“ nelze nic vytknout: vepřová žranice, tradiční koláčky, skvělá dýmka, vlhký tabáček, jazz, asistentka rozhodčího...

     Ten, kdo letos do Olomouce nepřijel, rozhodně udělal velikou chybu. Ale nic není ztraceno, protože nás letos čeká ještě několik neméně skvělých akcí, tak zmiňme jen ty dvě nejzajímavější (z pohledu umístění soutěže). Ta první bude 26.9. v Liberci, údajně přímo na Ještědu a ta druhá bude dvojdenní akce 24. a 25.10.2009 – Klání zemí koruny české v pivovaru v Dalešicích.

                                                                                                                                      Chladný kouř,
                                                                                                                                        Váš Garfield.



Ty nejlepší fotografie jsme nechali nakonec, protože kdybyste je našli nahoře, nesoustředili byste se na čtení reportáže :-)

Text (C) Pavel Látal  foto (C) Alois Chumchal