Reportáž z pera našeho fojta o putování po Jadranu v září 2007

           
      Jak již bylo několikrát zmíněno v různých příspěvcích na klubových stránkách, jsme velmi pestrobarevnou společností, kde mají členové mimo dýmky spoustu odlišných koníčků. A tak zatímco někteří dávají přednost aktivitám usedlejším, jiní holdují činnostem s trochou adrenalinu. A právě takovým podnikem byl týdenní pobyt na jachtě ve slunné Dalmácii. Ale pojďme pěkně popořádku.
Vzhledem k tomu, že členy klubu jsou již tři držitelé kapitánského průkazu, bylo na klubu několikrát zvažovaná a diskutovaná myšlenka pronajmout si loď. Ovšem s ohledem na to, že vyznavači usedlejších aktivit přece jen převládají, zůstalo bohužel u diskusí. Až před týdnem se jako blesk z čistého nebe objevila nabídka, jet na loď, resp. doplnit posádku, kde jsou již dva členové a nejzkušenější mořští vlkové – dlouholetý skipper a zakladatel potápění v Československu Dušan Jurek a šedý vlk, protřelý nejen komunální politikou, ale též Kornatskými ostrovy – Jirka Kubeša. Doplnění posádky bylo provedeno dalším Jadranským kapitánem – technikem – Daliborem Kramplem a suchozemskou krysou v mé osobě. Bohužel se již nedostalo na praporečníka, který zůstal na souši coby první náhradník. Dále byla posádka složená z dlouholetého účastníka jachtingu - Oldy z Dolní Bečvy, mořského matadora Zděňka,odkojeného tvrdým irským podnebím, který je doktorem (i když nevím zda plicařem či gyndařem..;-) ), další suchozemskou krysou z Poličné Jožkou a nakonec doplňoval tuto skvělou posádku na své první plavbě evangelický farář Viktor. Prý pro případ ztroskotání, či ztráty zdravé mysli v důsledku spatření hrozných a neuvěřitelných věcí. Naštěstí se nic takového nestalo, i když mnoho nechybělo….. Pro opuštění našeho rodného města jsme zvolili přesun vozidly. Přece jen u Mošnovského letiště na nás prý číhaly zástupy papparazi. Noční přesun bývalou monarchií proběhl bez závad, a tak jsme mohli první sluneční paprsky přivítat v Chorvatsku, ve Slunji, kde vytéká řeka z Plitvického parku. Ta zde vytváří působivou scenérii, neboť se větví ve spousty samostatných proudů a tůni, které protékají mezi staveními, včetně jednoho vodního mlýna. . Poslední překážkou na cestě k pobřeží již byl jen horský masiv Velebitů. Jedna osádka se rozhodla pro pohodlnější jízdu dálnicí a tunelem. Naše vozidlo zvolilo pro překonání starou cestu. Mimo nádherné vyhlídky, jsme se také kochali pohledem na přečerpávací nádrž na řece Zmarja. I když máme zkušenosti s podobným zařízením Dalešice, přece jen tohle zařízení tu vodu frká o něco výše a dál – na druhou stranu horského masivu. Na posledních kilometrech do cíle naší cesty - maríny Kornati v Biogradu - jsme se bavili jen občasným sběrem fíků či trnitým dobýváním šišek. Téměř s minimálním odstupem se obě vozidla i    s kompletními posádkami střetly na parkovišti mariny, a po nezbytném spláchnutí prachu, trnů a krve s cesty lahodným točeným Ožujskem, jsme vyrazili přebrat lodˇ. Samotná marina Kornaty patří mezi spíše ty větší, a tak vyřízování nezbytných formalit nějakou chvilku zabralo, ale stálo za to. U předposledního mola, mezi ostatními kráskami nás vyčkávala nádherná jachta francouzské výroby Kirie, třídy Feeling 44 s poněkud drsně znějícím názvem Big Escobar. Opravdu příhodnější jméno lodi pro tak drsnou posádku nebylo možno dostat. Holt chorvaté skutečně umí uspokojit zákazníky po všech stránkách. Pro technicky založené zájemce jsou další informace zde, pouze to chce trochu rozumět chorvatsky. Po nezbytném přebrání jachty se na lodi odehrál první slavnostní úkon. Dušan, vedle své funkce skippera, byl slavnostně jmenován vrchním kuchtíkem a obdařen originální kuchařskou námořní čepicí (zlé jazyky tvrdí, že se jednalo o pozůstalost z Titanicu). Na fotografii je vidět Dušanova nelíčená radost z funkce, kterou dosud na moři neměl. Následovaly další kontrolní úkony před vyplutím, kdy my zelenáči jsme kontrolovali zda nechybí stožár s plachtou a nebo záchranný člun, zatím co kapitáni se seznamovali s navigačními přístroji, GPS, ovládáním rolfoku, geny a hlavní plachty. Po několika téměř symbolických přípitcích byl nastartován motor a Big Escobar si začal klestit cestu z maríny na volné moře. U kormidla byl Jirka s navigátorem Dušanem  a na přídi kontroloval vyplutí další kapitán Dalibor. My ostatní, jsme dostali velmi významnou funkci, obsluhu fendrů na bocích lodi, které se po opuštění maríny musely okamžitě zvednout na loď. I když jsem přes námořní záležitosti laik, souhra naší posádky, rychlost a elegance s jakou opouštěla marínu, učinila na místní domorodce hluboký dojem. Ostatní posádky ustaly ve své činnosti a němě obdivovaly naprosto profesionální souhru na naší palubě. Do všeobecného ticha, kdy i rackové ustali ve svém pískání, zarachotila vysílačka v podpalubí a na volné frekvenci bylo slyšet zprávu, která se běžně nevysílá : „ Attention, Big Escobar is tideing!!! „ (překl. Pozor Big Escobar právě vyplouvá!). První námořní míle naší dlouhé cesty proběhly na motor, čehož jsme hbitě využili k uložení zásob a všeho potřebného na lodi. Po krátké chvíli, převlečeni do pracovního, hlavní chcípák Zdeněk zastavil motory – tedy vlastně motor- a byly rozvinuty plachty. Bylo to vzrušující cítit, jak se vítr opírá do plachet a loď se začíná stále rychleji posouvat tam, kam chcete vy. Tedy v našem případě přímo za zapadajícím sluncem na ostrov Pašman, do přístavu Kuklica. Tohoto podvečerního přesunu jsme využili k pernému nácviku ovládání plachet (což se nám později velmi hodilo), podepřeného konzumováním vysoce obohacených iontových nápojů. Přistání na Kuklici, skoro na plachty, proběhlo excelentně a my neznalí jsme poznali další taj, uvazování lodi za pomoci mooringu. V závěru dne jsme my nováčci byli všemi kapitány chváleni ze bezvadné obsluhování fendrů. Rozepisovat se zde o večerní, resp noční debatě s posádkami ostatních lodí, není podstatné, resp. diskuse nad parametry lodí, křižování, refování geny a dalšími věcmi, patří spíše do námořnických rubrik.
Následující ráno jsme vypluli z přístavu ještě před východem slunce. Důvodem byl obřad přijímání nás suchozemských krys (Jožka,Viktor a já), mezi námořníky. Tento obřad probíhal mezi ostrovy Ugljan a Pašman a vzhledem k tomu, že je obestřen rouškou tajemství, ani já ho zde nebudu poodkrývat. Po tomto obřadu proběhla další historická chvíle. Po nezbytném focení (foto nahoře - vlevo kapitán Dalibor, plavčík Marek,kapitán Dušan a kapitán Jirka) byla poprvé vyvěšena na lanoví stěžně vlajka Valašského Fajfklubu. Na tomto místě musím poděkovat panu Hanákovi, který ji nezištně vyrobil. Sluníčko začalo pěkně hřát, moře bylo jako olej, ani vánek nepohnul naší vlajkou, natož aby pohnul plachtovím a tak jsme vyrazili dále na motor. Naším cílem byl přístavek Veli Lošinj, na ostrově Lošinj. Kapitánskou službu za kormidlem měl pro tento den Dalibor a ten si ji zpestřoval tím, že nás nováčky zaučoval do kormidlování podle kursu.  Pochopitelně, že jsme zdravý mořský vzduch prokládali neméně zdravými doušky tu dýmkového či doutníkového kouře. Pokud by ministr zdravotnictví mohl zažít tu kuřáckou slast na jachtě, nikdy by nemohl dopustit, aby se úžasné obaly dýmkových resp. tabákových výrobků polepovaly tak infantilními nápisy. Dokonce sám doktor srdnatě hulil cigarety a snažil se nás přesvědčit, že i cigarety mohou snad někdy chutnat. No prostě během této kuřácké seance se naše jachta při pohledu z dálky, měnila na docela slušný parník, plující na plný výkon. Žár poledního sluníčka chtěl schladit farář Viktor obvyklou námořní hrátkou, tažením na laně za lodí. No a málem se z toho vyklubala dost úzká rozmluva mezi ním a jeho nadřízeným a Viktorovi mnoho nechybělo, aby uviděl světlo na konci tunelu. Ovšem Dalibor nedopustil žádné povolené ztráty, takže jsme vše zvládli. Mírně odpolední oběd byl podáván v rozkošné zátoce, mezi dvěma ostrůvky, kde jsme spočinuli na kotvě. Pochopitelně, že před jídlem se část posádky osvěžovala koupáním a potápěním a po nezbytném aperitivu jsme mohli hodovat na krmi, která byla opravdu jedinečná. Musím zde vysoce vyzdvihnout kuchařské umění Dušana a Oldy, kteří by mohli z fleku kuchtit v Puppu. Konec konců Olda nezapřel své kořeny ve Varech, kde jeho otec skutečně ve zmiňovaném podniku velmi úspěšně působil. Nejen v hlavních jídlech, ale i v minutkách během dalších dnů nás kuchařské duo přesvědčovalo, že kvalitní jídlo, jako třeba humra, lze připravit a podávat i když je moře na stupni 3-4. Otázka přijímání potravy již byla na šikovnosti samotných strávníků. Po mírně odpoledních bakhanáliích jsme pokračovali směr Veli Lošinj. Odpolední plavba byla zpestřena mimořádným zážitkem, kdy okolo lodi proplul žralok Mačka skvrnitá (Scyliorhinus caniculus). Smůlou pro Dušana bylo, že stál na špatné straně lodi, a tak ani okamžité obrácení lodi mu nepomohlo k prvnímu spatření jednoho druhu, tohoto démonizovaného obyvatele moří. Přístavek Veli Lošinj (schválně píši přístavek- neboť k přístavu má hodně daleko) je velmi útulný a malebný. Vlastně se jedná o vesničku schovanou v zátoce, kde je molo na kotvení jak pro jachty, tak rovněž pro motorové čluny. Famózním zážitkem bylo přistání na molu přímo vedle restaurace. Ještě než byla jachta uvázaná, seděl již doktor u prvního stolu a objednával osvěžující pivní moky. Večer se na naši jachtu ještě navázala francouzská jachta a tak o družný večer bylo postaráno.
Další den jsme s Jirkou a doktorem zahájili ranním kavárenským pozdravem a poté, po již rutinních úkonech, tentokrát za kapitánování Jirky, vypluli dále. Po krátkém čekání jsme propluli úzkou úžinou rozdělující ostrov Lošinj a po chvíli jsme se dostali na volné moře. Opravdu velmi svěží vítr a slušné vlny na stupni 3 se postarali o to, že jachta se nádherně pod větrem položila na bok, a začala slušnou rychlostí 7-8 uzlů uhánět k ostrovu Susak . Zatímco my nováčci jsme poněkud nesví seděli na zvýšené straně lodi a drželi se, čeho se dalo, v poklidu vyšel ze své kajuty v podpalubí doktor. Sedl si na níže položenou lavičku, vytáhl cigaretu, kterou zkušeně na 8 pokus zapálil, dlouze potáhl, podíval se na dmoucí moře okolo nás a otráveně prohlásil : „Tak tomu my Angličané říkáme sailing“ . Poté v klidu dokouřil, kochaje se pohledem na notně vyduté plachty, a zkušeně –pod úhlem 50 stupňů- odešel do své kajuty. Naštěstí u ostrova vítr opadl a v nádherné zátoce nebyl vůbec. Takže jsme mohli zakotvit, věnovat se obhlídce lodi, potápění a prozkoumávání pevniny. Po opět prvotřídním krmi, jsme zvedli kotvu a pokračovali v obeplouvání ostrova. Za pár desítek minut jsme zakotvili v přístavu Susak a vydali se do místní paluše navázat styk s domorodci. Vzhledem k tomu, že bylo něco málo po poledni, slunce pálilo a vítr zvedal prach z opuštěného prostranství, podařilo se nám navázat kontakt pouze s obsluhujícím personálem. Po nezbytné kávě s pelinkovacem (vynikající kombinace, hlavně u pelinkovace chtějte led a citron, ne vždy je totiž takto podáván) jsme si povšimli rozbitého, velkého akvária. Bližším ohledáním jsme sezdali příčinu devastace akvária –několik děr po kulkách- a raději jsme se odebrali na loď. Netrvalo dlouho a toto mořské El Dorado jsme zanechali za našimi zády. Vyrazili jsme zpět ku ostrovu Lošinj a cílem byl přístav Mali Lošinj. Mořskou úžinu oddělující ostrovy jsme překonali poměrně snadno, ale v zátoce před přístavem se vítr stočil na ostře boční a bylo nutno křižovat. Jirka tuto činnost zvládal famózně, snad jen nás nezkušené trochu zaskočilo, když se chvíli nemohl dohodnout s kapitánem okolo plující mnohatunové lodi Jadrolinie, kdo bude mít přednost. Pro nás mluvilo námořní právo a název naší jachty, pro něj váha jeho lodi. Ale Jiří, jako zkušený právník, použil páru kliček a naše jachta se jako úhoř obtáhla okolo velké lodi. Škoda, že člověk takový manévr prožíval poprvé a jen fascinovaně pozoroval celý děj. Kdybych měl aspoň ty zkušenosti co nyní, mohl jsem si na památku odloupnout kousek laku z obeplouvané lodi. Tak snad někdy jindy, a nebo raději ne. Veplutí do přístavu Mali Lošinj a zakotvení už proběhlo naprosto rutinovaně. Večer jsme si mohli vychutnávat již podzimní posezení v hospůdce na molu. Zapadající slunce krásně nasvětlovalo skleničky hnědého pelinkovace, který jako třešnička na dortu dokresloval kouzlo okamžiku. Je zajímavé, že přístav Mali Lošinj je mnohem větší a živější, než výše zmiňovaný přístav Velij Lošin. Navíc zdejší marina poskytuje komfort v podobě přístupu do luxusních sprch a dalších hygienických zařízení, z nichž některé jsou i s kouzelným výhledem na kotviště.
Následující ráno jsem s doktorem a Viktorem opět zahájili našim kavárenským pozdravem a po páru krocích jsme se přemístili z kavárničky na palubu odplouvající jachty. Za kormidlem dnes vyšla služba na Dalibora, který odhodlaně, s dýmkou v ústech, vyplul vstříc dalším mílím. Nejen jeho zrak spočinul na obloze nad námi. Tato se začínala poměrně rychle –ve spolupráci se silným větrem- proměňovat. Díky Daliborově pravidelnému informačnímu servisu z jeho domovské základny – pozn. Lízo, prosím Vás příště jen příznivější zprávy- jsme věděli, že dnešek rozhodně nebude projížďkou po oleji. Po proplutí úžinou mezi ostrovy jsme na částečně skasané plachty vyrazili k jihu. Musím zde konstatovat, že Dalibor je skutečně opravdový sailor. Jeho tempu nestačily ani dvě jachty, které s námi jakoby chtěly závodit. Nejdříve odpadli Maďaři (snad jsme zaslechl ve větru jejich klení örömi) a následně Rakušané (jejich scheise, bylo méně zřetelné, než u předchozí posádky). Po páru hodinách poměrně rušnější plavby jsme se přiblížili temnějšímu mraku, který se nám postavil do cesty. Náhle spadnul vítr a vlny zkrotly. Okamžitě jsme skasali plachty, zapnuli motor a natáhli plátěnou stříšku nad vstupem do kajuty. Vzápětí se na nás spustily proudy vody, které se po chvíli přeměnily v docela slušné krupobití. Tato menší změna počasí nás ovšem nemohla odradit v našem kursu a také kuchaře od jejich bohulibé činnosti. Když kroupy začal střídat hustý déšť, bylo servírováno k obědu. Komentovat kvalitu jídla by bylo nošením dříví do lesa. A ani projevy počasí nemohly utlumit –nemluvě o zastavení- naše chuťové pohárky. Po tedy skvělém obědě si téměř celá posádka –bez ohledu na projevy moře- mírně schrupla. Ovšem tedy až na Jirku a Dalibora, kteří se za nás dále rvali s živly. Zde ještě musím vzpomenout dva dopolední incidenty. Prvním byla ztráta mé luxusní čepice – památka na slavného Honzu Jelena- vlivem krutého počasí. Bohužel tohoto si kapitán ani nevšiml. O chvíli později proběhl druhý incident, kdy o svoji starou, ošuntělou bejzbolku přišel kapitán. I když reagoval hned zpětným chodem, jeho čepička šla rychle ke dnu. No nic, už jsem pochopil, že pro plavčíkovu čepici se nikdo vracet nebude….Počasí se víceméně neměnilo, chcalo a chcalo. Potemnělá obloha a proudy vody vytvářely dokonalou scenérii pro zastávku u vraku italské obchodní lodi, nedaleko majáku Sestrica. Skutečně návštěva tohoto místa a v daném počasí byla asi jako kdyby jste o heloweenu vyrazili na mlhou a deštěm zalitý hřbitov v pohraničí. Člověk si docela živě dokázal představit tmavou noc, rozbouřené moře bičované proudy deště a do toho se ozývající srdceryvný křik posádky, který se míchá s praskáním a borcením plechu. Brrr, raději jsme rychle otočili a pod vlivem počasí a krátícího se dne, jsme zamířili do přístavu Božava, na ostrovu Dugi Otok. Jestliže při plavbě do přístavu chcalo, tak při kotvení se již nebe naprosto spojilo s mořem a výměna vody asi probíhala obousměrně. My u zadního vazáku jsme obtížně viděli na příď a vůbec nic neslyšeli. Osvětlení nám dělaly křižující se blesky na nebi a naštěstí při uvazovaní nebyl čas přemýšlet, nakolik může být pro blesk atraktivní náš stožár lodi. Po uvázaní lodi a výměně prádla v podpalubí, nás překvapil večerní výstup na molo, kdy ta slota, která nás provázela, jako mávnutím proutku ustala a z poza přilehlého kopce ještě vysvitly poslední paprsky zapadajícího slunce. Po nezbytném vycentrování chůze v místní paluši a večerní prohlídce vesnice jsme se raději stáhli na naši loď a věnovali se důkladnému rozboru dne a důslednému plánování dnů příštích.
Středa již začala lámat náš pobyt na moři, i když si to nikdo neuvědomoval, neboť na moři čas skutečně stojí. Jirka se chopil kormidla, napnuli jsme plachty a vyrazili dále. První zastávkou byl bunkr, do kterého Jirka nacoufal, jako kdyby tady strávil roky vojenské prezenční služby. Podle Dušanova výkladu se mělo jednat o ponorkový bunkr. Vzhledem k mému zájmu o vojenskou historii, jsem se po návratu domů ponořil do literatury a internetu a po hlubokém bádání jsem vynoroval informaci, že by se snad mělo jednat o protiletadlový kryt pro menší hladinové lodi někdejšího Jugoslávského námořnictva. No každopádně zastávka velmi zajímavá. Po vyplutí z bunkru jsme nabrali kurs Kornatské ostrovy. Malou chvíli po poledni (měřeno dle slunce, neb na hodinky se snad nikdo nedíval), jsme naší přítomností obšťastnili přístav Sali na ostrově Dugi Otok. V přístavu bylo poměrně veselo, neb si zde dali námořní dostaveníčko naši severní sousedi. Poláci jsou opravdu družní kumpáni a tak si pobyt na pevnině zpříjemnili soutěží v přetahování lanem mezi posádkami. I posezení v místní paluši se neobešlo bez vzájemných projevů sympatií. A tak zatím co my jsme navazovali styk s nejen domorodým obyvatelstvem, naši kuchaři pracovali v podpalubí na dalším díle z jejich sporáku. Další pokračování vedlo naši loď k severnímu okraji Kornatů. Při připlutí k nim, řeč na palubě ustala. Němě jsme sledovali nádherné ostrůvky a ostrovy, které byly spálené nedávným požárem. Pro proplutí dvěmi úžinami jsme se z volného moře zapluli podívat na nádherné skaliska, které vzdáleně připomínaly Dover. Cílovou stanicí pro přenocování byl přístavek Katina. Přiznám se, že to jméno ve mně evokuje mírně smíšené pocity, vzhledem k událostem, které se odehrály o desítky let dříve a u trochu jiné Katyně. Ale na místním kotvišti byly ještě další lodě a převládaly české posádky. Zdejší paluša byla překvapivě moderně upravená (dokonce s barevnou televizí, kde někteří jedinci čučeli na ligu mistrů) a poskytla prostor Dušanovi, pro jeho obvyklou krmi. Tou nebylo nic prostšího, než skoro půlmetrový humr. Ale našemu vrchnímu kuchaři jsme to přáli. Ovšem při pohledu na cenu jsem myslel že do ní patří i ty doktorské chromované kleště, kterými tu porci zpracovával. Večer jsme se podělili o zážitky s ostatními českými posádkami a dokonce se našla i kytara, takže posezení bylo i se zpěvem. Nicméně brzy jsme ho ukončili, abychom nerušili klid na ostatních lodích a také s představou dalšího dne, jsme raději zajeli do kajut.
Slunečné ráno přímo vybízelo k výstupu na pahorek nad přístavem, odkud byl nádherný výhled. Po kochání se, nezbytné fotodokumentaci, sešupu na loď a vítání slunce jsme odvázali od mola a s Daliborem za kormidlem vypluli. Ranní předpověď ze základny nám dávala docela slušnou šanci na sluníčko a vítr. Prostě ideální stav, napnout plachty, zapálit si dýmku, natáhnout se a kochat se pohledem na okolí. Zde bych rád odbočil a pochválil firmu Mc Baren a její the solent mixture. Jedinečná směr na moře (ale nejen na něj). Něco jak uzené švestky na měkko s jemnou trochou latákie. Ale tak jemnou, že by ji mohl i náš nástěnkář. Zpět na lodˇ. Výše zmíněnou idylu ještě dokresloval zasvěcený Dušanův výklad k okolním ostrovům a také k pamětihodnostem na nich. No prostě absolutní nirvána. Když se již slunce sklánělo k pozdnímu odpoledni, zamířili jsme k Tribunji a její maríně. Vlny už se blížily docela slušné 4 a vítr se taky činil. Prostě stav, kdy čučet do vln posádku nebaví a tak si šla většina oddechnou do podpalubí. To byl ten vhodný okamžik, kdy mě šlechetný Dalibor přepůjčil kormidlo. Přiznám se, že je to naprosto úchvatný zážitek, když mažete s lodí rychlostí přes 7 uzlů a pod svižným větrem ji držíte jako hodně bujného oře. Pěkně na otěžích, nepovolovat jí. Po chvilce ukájení mých vášní vyšel z podpalubí Dušan, který sjel pohledem vlny okolo, vítr nad námi a při pohledu na moji rozdováděnou maličkost vyzval suše Dalibora, aby se raději vrátil ke kormidlu. No přece jen chápu, plavčík u kormidla a na takové lodi, to opravdu nevypadá dobře. Takže po připlutí do Tribunje, jsme přirazili k obecnímu molu a opět to bylo jedno z těch kouzelných, kdy dva kroky od lodi začínaly zahrádky hospůdek. Naše posádka, rozjařená vidinou příjemného večera, vesele obsadila prázdná místa a začala slušným tabákovým přídělem oblažovat místní domorodce. Ještě větší radost ve zkušené části posádky vzbudil fakt otevření hned vedle lodi stojícího velkého sudu, který se přeměnil v bar a podejnu skvělých smažených rybiček. Bohužel Dušan měl s námi jiné plány, a tak nečekaně zazněl signál k nalodění a odplutí. Ach, mé objednané rybičky si sním asi nevím kdy….Ukázalo se, že Dušan naplánoval přespání v zátoce Sv.Nikola, na ostrově Murter . Zde jsme zakotvili po západu slunce a snášející se tma spolu s opuštěností místa nepůsobila příliš povzbudivě. Večerní –intimní- rozprava ovšem plně korespondovala s naším kotvištěm, ,které náhle dostalo jakýsi spirituální nádech.
S rozbřeskem nového dne, jsme se věnovali již obligátnímu výstupu na kopec nad kotvištěm, průzkumu okolí a sběru všeho možného, co se komu mohlo hodit (od škeblí po lodní lana). Po vítání slunce, zapálení dýmky a dalších hygienických úkonech jsme zvedli kotvy a šupajdy na moře, nyní už směr Biograd. Sluníčko opět svítilo a vítr byl velmi svižný, takže sailing, jako z učebnice. A proto že takové počasí nechtěly promarnit ani ostatní posádky, vypadalo moře chvílemi hodně úžasně – zaplněné jachtami, které se naklánějí pod náporem větru tu na jednu či druhou stranu. Volba na strávení polední přestávky, spojené s průzkumem pevniny a přípravou obědu, padla na molo příhodné vesničky ostrova Vrgada, Sice uvazovaní k již kotvící lodi nám chvilku zabralo, ale odměnou za námahu nám byly krásné zákoutí malých uliček, ve kterých byla schovaná stylová, kamenná kafetérie. Místní obsluhující nás po krátkém výslechu odkud že vlastně jsme, počastoval slovy, že „moravaci to dobri ljude“. My jsme mu pohostinnost oplatili přiměřenou útratou a zanechali jsme mu tam docela slušný dobrý dýmkový mrak. Po luxusním krmení mužstva jsme přepluli o kousek dál a zakotvili v krásné, závětrné zátoce. Poslední letošní koupel v moři, slunění, bafání a tlachání. Tak lze stručně shrnout naše relaxační odpoledne. S podvečerem na obzoru jsme se vydali na naši poslední plavbu, do cílové maríny v Biogradu. Byla to skutečně plavba nádherná. Moře zaplněné jachtami a surfery, kteří se proplétali mezi jachtami, jako motocykloví dárci orgánů na našich dálnicích. Jirka musel opět křižovat (mám obavu, aby mu to křižování nezůstalo i za volantem auta) a jedna otočka byla zvláště vydařená. Doslova na pár metrů jsme se točili u jednoho z ostrůvků, ale kapitáni měli vše tak v oku, že jsme více důvěřovali jim, než palubnímu hloubkoměru který utekl někam ke dvěma metrům (ponor naší lodi činil 2,2 m…). V podvečer jsme uvázali jachtu k obecnímu molu a po několika přípitcích pelinkovace s pozdravem Zdruv drogari! – ovšem raději v české verzi Čest práci soudruzi!!- jsme přepluli pár metrů k benzínové pumpě a dotankovali. Nyní již následovalo veplutí do maríny. U kormidla s Dušanem jsme vpluli jako jedna z posledních lodí. Místní návodčí nás zavedl na takové místo, kde jsme si mysleli, že nemůžeme ani vplout a uvázat loď. Ovšem mimo návodčího byl přesvědčen o správnosti takového místa i Dušan a tak ve skutečně posledních metrech jsem uviděl, jak lze velkou jachtu zaparkovat do dírky pro trabant. Rozepisovat se zde o posledních vázáních v záři reflektorů a blesků čekajících novinářů snad ani nemá smysl. Dostatečně o této velké události pojednávaly všechny Dalmátské listy. Čekala nás poslední noc na lodi. Noc rozborů, vášnivých debat o právě uskutečněné plavbě a také noc balení.
Zatímco brzy ráno již musela polovina naší posádky odjet (vozidlo č. 2 za volantem s Jirkou a snad nekřižujícím), naše polovina – tedy Dušan,Dalibor,Olda a já jsme předali loď. Po naložení báglů a nezbytné zastávce –dnes již pouze na samotnou kávu- jsme vyrazili vstříc domovině. Cestou nás napadaly myšlenky na obnovu Rakousko-Uherska a tím otevřenou cestu k moři, ale nakonec jsme se přece jen věnovali jízdě. Potemnělé ulice našeho města nás přivítaly okolo půlnoci (cestu jsme přece jen vyplnili různými akcemi, jako třeba nakládkou šutrů na Daliborovu skalku u Plitvických jezer apod.). Bylo to krásné dobrodružství s perfektní sestavou chlapů na palubě. 0btížně se o tom vypráví, to se musí zažít. Takže snad za rok, znovu v Dalmácii pod klubovou vlajkou.

                                                                        Váš Fojt, t.č. i plavčík
    

Tomu říkáme sailing	Tribunje a Sud
Vařím čaj při sailu	El Capitano shání Big Escobara
Dalibor kormidluje na slunném Jadranu	Sailors
Surfer	Yacht do Biogradu

  fotografie a text (C)  Marek Netolička