Restaurace „U Adámků“, sobota dne 18. září 2010

Lučina

     Tato, naše již klasická účast u našich kolegů, byla tentokráte kladně poznamenána pátečním dýchánkem u „Mrtvolky“. Zde se drobné nejasnosti ladně vyřešily a na soutěž se odjíždělo s klidnou myslí. Honza opět využil svých možností a do svého korábu ve firemních barvách naložil mimo Kubu a mne i přítelkyni Petru, která posléze sloužila jako výborný šofér při cestě zpět. Pavla jsme vyzvedli na neskutečném „konci světa“, někde v hlubokých hvozdech Beskyd, kde se svou paní a velitelkou hlídali psa. Dosud jsem si naivně myslel, že „tam“ jsou Hranické Loučky.

                Náš příjezd, mezi 10-11 hodinou překvapil nejen nás, prázdným sálem, ale také místní servírku. Na rozdíl od Zlatých Hor, zde čepovali náš Radegast a i na brzkou ranní hodinu, byl chutný a dobře vychlazený. Ač gentlemani nepijí před polednem, my neodolali a vrhli se do víru dění, pouze sami. Slivovičku jsme měli vlastní, a to bylo dobře, neboť velmi chladno bylo v sále i přes venkovních 18°C. Letos si Ostraváci vybrali zřejmě nejkrásnější den letní sezony, nicméně jsme jej nakonec rádi proseděli v hospodě, až na výjimku, kdy kolem projížděly americká historická auta z místního setkání.

      Pak už jsme se naplno oddali přípravám na Valašsko – Ostravský souboj, neboť již tradičně na Lučinu nikdo jiný nejezdí. Mám obavy, až pozbydeme Koliby, abychom nedopadli podobně. Vše bylo brzy perfektně nachystáno a přišlo veliké překvapení.

    Vzhledem k tomu, že nejen Vy, Valaši máte už dost suchého Stanislava, byl soutěžní tabák vybrán trochu netradičně, sdělil prezident, pan Sitko. Až jsme se zalekli odvážnosti našich hostitelů, nicméně jsme statečně překonali první chvíle překvapení a bez mrknutí oka se chystali kouřit slovenského Tarase Bulbu, alias Jánošíkova zmes.
                Naštěstí byl vtip intenzivní ale krátký. V obalu Jánošíkovy směsi se nacházel balíček Golden’sBlendAmaretto. Tento jsme si nacpali do vlastních dýmek a boj mohl začít.

      Soutěž probíhala v pohodové zábavě,  a jako vždy, když Vlastík skončil, stoupnul si mezi stoly, a bavil nás svými odlehčenými příběhy z beskydských kopců. Nedávno mu nějací zloději ukradli „živý plot“, ten, který se nacházel v dolní části u indiánského tábora. Což je více tragédie, než zábava, ale v jeho podání, nikoliv.

      Čas nám plynul tak rychle, že jsme si málem nevšimli, že poslední, kdo ještě kouří, je náš borec Honza. Ten, určitě uklidněn informacemi z pátečního dýchánku, a podpořen svou přítelkyní, s přehledem porazil další dva borce z Ostravy. Jeho vítězný čas, 1:23:05 hod. potvrdil jeho nesporné kvality v reprezentaci našeho klubu.

Kuli pikle ...	... a pak si rozdělovali ceny ...
	Příjemné zpestření bylo auto plné tabáků a doutníků, jednoho ze sponzorů soutěže pana Panenky z firmy TTI, s příjemnými cenami a slušným sortimentem.

Po vyhlášení výsledků následovala výborná večeře,při které Standa pouštěl své diapozitivy z posledních dovolených, jedna v Indonésii a druhá z Venezuely, kde se plavil po části řeky Orinoko. Pak jsme rychle naskákali do vozu, neboť bylo zaveleno, „kdo nesedí, nejede“. Pak už nás Petra bezpečně rozvezla na čtyřkoláku domů. Hodnotím-li soutěž, úroveň jako vždy velmi dobrá, naše účast dobrá, naše výsledky, vynikající.

                                                                              Světluška, alias Víťa Mackovík

                                                               Foto: Jakub Skalka, alias záznamník

  text (C) Vít Mackovík foto (C)  Jan Vacek