| |
II. zimní expedice na horu Tcho-Mou-Lhota
Po loňském individuální prvovýstupu dobyla horu celá výprava
8. prosince 2012
Zdolání hory Tcho-Mou-Lhota očima fojta
Davy lidí nás onoho sobotního slunečného, leč mrazivého
prosincového dne vyplavily před vlakové nádraží, na konci našeho
železničního putování severní dráhou, po trase Šanghaj-Bombaj-Krásno.
Čtyři hrdinné a odhodlané členy Valašského Fajfklubu – Dalibora, Aloise,
Jiřího a Marka. (zde foto č.1) Cíl našeho putování,
majestátný vrchol hory Tcho-Mou-Lhota se tyčil v dáli nad krajinou.
Ověsili jsme se výstrojí, napěchovali dýmečky a
vydali se vstříc velké neznámé. První zastávka, která nám vyrazila dech,
byl mohutný vodní tok, v mapách zanesený jako Bečva Rožnovská. Stáli jsme
a s němým úžasem pozorovali klidně se povalující, šedivou vodní masu.
Veletok byl překlenut úžasným výtvorem stavebních inženýrů. Mostem, jehož
mohutné betonové pilíře stoicky odolávaly vodní mase. Se zatajeným dechem
jsme přecházeli na druhý břeh. (zde foto č.2) Výtvor
takového rozměru jsme v těchto končinách rozhodně neočekávali. Navíc podle
Smithe-Baedekerova průvodce zde měl stát starý, vetchý, lanový most! Tato
stavba nás naplnila optimismem do dalšího putování. Technicky tak úžasné
stavební dílo se přece nemůže nacházet v končinách, kam by nepronikl závan
intelektu a technického ducha. Na druhém břehu řeky Bečvy se terén
pozvolna začínal zvedat. Krajina byla vcelku hustě poseta staveními a
podle mapy jsme seznali, že v příštích hodinách budeme procházet městem,
které se nazývá Meziříčím.
Stavby, které jsme míjeli, svědčily o tom, že se
jedná o poměrně významnější město v oblasti. Nejdříve se po levé ruce
vyloupl rozkošný kostelík, o kus dále kaple přiléhající k rozložitému
zámku, patrně sídlu pánů tohoto kraje. Vzhledem k náročnosti našeho
výstupu jsme byli nuceni opustit od oficialit a srdnatě pokračovat dál
v cestě. Další budovy, ať již monumentální sídlo pošty či reálné školy,
svědčily o solidní vyspělosti ducha tohoto města. Velké překvapení
nás čekalo na poměrně rozlehlé křižovatce. Tato svým ruchem připomínala
staré dobré Picadilly Circus. Velkým překvapením byl jakýsi bobek
uprostřed křižovatky, který kupodivu vcelku slušně přispíval k plynulosti
provozu drožek a volských potahů. Inu, i ve vzdálených krajích může člověk
najít zajímavou inspiraci.
Na jihovýchodním konci města počala zástavba řídnout a
my jsme počali vystupovat na první horu – Sv. Štěpána. Na úbočí hory se
nacházejí chatrče a příbytky patrně nejnuznějších obyvatel města. Ale
třeba se v budoucnu vše obrátí, vždyť londýnské docklands také nejsou
pýchou metropole. Před výstupem jsme využili zásob páně Dalibora a
posilnili se před prvním, význačnějším stoupáním. (zde foto č.3)
Přibližně v polovině stoupání se objevila po naší levici, vcelku příjemně
vypadající a zachovalá paluša. Inu, nelenili jsme a využili snad
posledního možného zastavení v teple, před dalším náročným výstupem,
ztíženým značně mrazivými teplotami.
Ochotná obsluha nám pomohla s výstrojí a snesla
vše, co bylo možné nabídnout, od hřejivých čajů, přes chmelové nápoje, po
skrovné, bagetové jídlo. (zde foto č.4) S ohledem na čas
jsme ovšem brzy vyrazili vstříc naší výzvě. Během poledních hodin jsme
pokořili horu Sv. Štěpána a malým sedélkem vystoupali na další vrchol,
domorodými občany zvaný Highlands. Na vrcholu Highlands se nám otevřelo
nádherné panoráma, které někteří využili ke kochání. (zde foto č.5)
Zde se již začala projevovat náročnost našeho výstupu a tak
někteří členové rvali každý centimetr postupu různým způsobem. (zde
foto č.6) Ale projevila se síla našeho uskupení a také toho
srdíčka, když už chyběly nožičky.
Další členové pomohli jemně znavenému Daliborovi,
zejména poté, co se odhalila příčina jeho vysílení. Značné zásoby
zahřívacího nápoje, které dotyčný doposud statečně nesl na zádech! Proto
mu bylo pomoženo, což se projevilo i všeobecným pozvednutím nálady před
dalším postupem. (zde foto č.7) Postupem po náhorní plošině
jsme se dostali ke kraji pralesovitého území, rozprostírající se na
severním úbočí hory Tchou-Mou-Lhota. Naštěstí předchozí výpravy dobyvatelů
se postaraly o skvělou pomůcku, umístění poměrně věrohodné mapy na
dřevěnou tabuli! Zde jsme se pochopitelně posilnili a zkontrolovali naši
pozici. (zde foto č.8)
Vnořili jsme se do lesního šera a počali pozvolna
stoupat. Jaké však bylo naše další překvapení, když jsme zjistili, že
místo pralesa procházíme více než kvalitně obhospodařovanými lesními
porosty. Jak lesní velikáni, tak také lesní dorost dokazoval, že lesníci
zde své práci opravdu velmi dobře rozumí. Ba, nebál bych se ani
konstatování, že lépe, než ve staré dobré Anglii, a to už je co říci!! Při
stoupání se někteří jedinci začínali trochu přehřívat, což v kombinaci
s velmi mrazivým vzduchem způsobovalo zajímavou ozdobu pohlavní pokrývky.
(zde foto č.10). Takže bylo nutno přistoupit k poměrně
četnějším zastávkám k osvěžení a posilnění antimrazovým, vysoceprocentním
nápojem z Daliborovy stodoly. (zde foto č.9).
Čím výše jsme stoupali, tím více se nám zdálo, že
ubývá stromů, výstup se zpomaloval a museli jsme dosti často
používat Daliborova nápoje. Je otázkou, zda po výstupu do pásma
kosodřeviny nás již doopravdy doprovázely jen pohledy kozorožců, či jsme
zemdlení řídkým vzduchem viděli nemožné (zde foto č.10, písm. B).
Odpověď dá asi příští expedice. Celosvětovou a možná snad galaktickou
výjimečností hory Tchou-Mou-Lhota je ta skutečnost, že po pásmu
kosodřeviny, naprosto proti všem přírodním zákonitostem, následuje opět
lesní porost, který tajemně zahaluje samotný vrchol!
Fotografie dokládá, jak se naši chrabří rekové
pouští do finální části výstupu – dobytí samotného vrcholu!!! (zde foto
č.12) Pomalý výstup, kdy jen noha nohu míjí, křupot na kost promrzlého
sněhu a zvuky mrazem pukajících stromů, které jsou však extrémními mrazy
tak zocelené, že to ani ony, ani okolojdoucí, nejsou schopni zpozorovat.
Zamlžené brýle, zamrzající dýchače. Poslední pauzy pár metrů od vrcholu.
Všichni mlčí, mluví jen pohledy mužů, kteří stojí krok od pokoření hory.
A pak přichází ten slastný okamžik – vrchol!!!
Slov, ani pompézních gest netřeba, Daliborova stodolovice působí magicky.
Jak na náš organismus, tak rovněž na genius loci onoho místa. (zde
foto č.13) Ale pozor, krátké porovnání měřících přístrojů, map a
okulární ohledání ukazuje, že jsme ještě cca 10 m od vrcholu, který je cca
o 007 cm výše, než kde jsme ho původně hledali!!! Hora nás klame do
posledního okamžiku!!! Ovšem díky Daliborově nápoji jiskříme zrak a hned
víme, kde jsme. Ano!!! Zde je ten pravý a nefalšovaný vrchol!!! (zde
foto č.14)
Po nezbytném zdokumentování a zapití dosaženého
úspěchu započal sestup. Při něm však již byla naše těla naplněná extrémním
množstvím endorfinů a i metylu, takže nic nemohlo pokazit výjimečně
skvělou náladu. Ani lesní šero (zde foto č.15 a 16), či
lokální sněhová bouře, proti které jsou bouře v Himalájích naprosto
směšnými povětrnostními hříčkami. (zde foto č.16). Nakonec
hora pochopila marnost svého počínání. Ano, tyto 4 muže nebylo možno
zastavit. Ti měli svůj vnitřní pohon, svoji skvělou mysl a jasný cíl. Toto
jsou opravdoví muži! (foto č.17) Při sestupu se otevřela
nádherná scenérie, kde dokonce bylo na protější planině vidět obrovský
nápis vyšlapaný ve sněhu čekajícími novináři – FAJFKLUB!! A pak že jsou
novináři pitomci!(zde foto č.18) Inu, není mediální mrdka jako mrdka.
Poslední chvíle sestupu do vysokohorské osady.
(zde foto č.19) Útulná hospůdka pod Dubem se stala dočasným
domovem této slavné expedice. Nejdříve jsme museli trpělivě odpovídat
zvídavým a všetečným novinářům a nutno říci, že jejich otázky byly někdy
kladeny tzv. velmi na tělo. Ale zejména Alois se projevil jako rétor, čímž
unavil zástupce sedmé velmoci. (zde foto č.20)
A pak se objevili naši nejdražší, spolučlenové
klubu Jožka s Radimem, jako podpora našeho horolezeckého mužstva.
Rozproudila se družná debata, která by snad neměla konce. (zde foto
č.21). Znovu jsme zopakovali výstup, probrali všechny zážitky,
abychom se nakonec sbalili a se vši výstrojí, v počtu 6 nastoupili do
Radimova přibližovadla. Ještě že Radim je majitelem vozidla hrdé značky,
která již kdysi, před drahnými lety, zvládla cestu pod Moskvu a zpět, jako
blesk, během jedné zimy. Takže po nastudování manuálu „Skladnění
Valašských dýmkařů v automobilech západoněměckých soudruhů“, jsme se
úspěšně naložili a díky Radimovi, který měl nesporně nejmenší procento
metylu v krvi (protože, všemi opovrhován, pil pouze čaj bez rumu),
jsme byli šťastně dovezeni do svých domovů.
Díky Bohu,
přežili jsme to a stálo to za to! Za rok se vrátíme!!!
Fojt
Stejná akce pohledem nástěnkáře, člena podpůrného, slaňovacího a
evakuačního týmu.
Po loňském
individuálním prvovýstupu na mystickou Tcho-Mou-Lhotu, kterým se
do dějin, nebojím se říci do análů, Fajfklubu zapsal technik Dalibor, se
letos výstup uskutečnil již jako týmová akce. Nástěnkář s
pokladníkem sledovali akci z povzdálí, kdykoli připraveni vyrazit druhům
na pomoc. Pokladník byl připraven v záložním táboře pod horou, nástěnkář
byl jako na trní na univerzitní půdě v jižní části země, kam ho zavály
starosti s potomstvem. Oba s úlevou přijali informaci, že vrcholu bylo
dosaženo, a to všemi členy výpravy současně. Pokladník Jožka pak nemeškal,
a prostředkem veřejné dopravy co nejrychleji dorazil do horské chaty pod
vrcholem poblahopřát vyvrcholitelům.
V těsném závěsu za ním pak po namrzlé horské silnici
dorazil nástěnkář. Vrcholové družstvo již nalezl resuscitované a s
obnovenými základnímu funkcemi (především byl udržen oběh alkoholu a
nikotinu v krvi). Vzápětí však vyšel najevo dramatický omyl, kterého se
dopustili členové výpravy při plánování expedice. Nástěnkář nepřijel
vyzvednout vrcholové družstvo šestimístným Hummerem, ale pouze
pětimístným vozem nižší střední třídy. Což by nebylo na závadu, kdyby se
tým skládal z dvacetiletých dívek a venku bylo počasí na tričko bez
rukávů. Naložit do sténajícího hatchbacku šest urostlých chlapů se zimní
výbavou a holemi již byl jiný oříšek. Nástěnkář tento tetris vyřešil
šalamounsky - své místo za volantem měl jisté a co se dělo za jeho zády
jej vůbec nezajímalo. Vzpomíná si jen na mohutně zamlžená okénka, čísi
pohorku za svým levým uchem a celkově zvýšenou teplotu ve voze. V této
sestavě naštěstí bylo nutné absolvovat jen asi dvoukilometrový úsek po
místní komunikaci, neb technikovo horské sídlo nebylo příliš vzdáleno. A
pak už zbývalo jen bezpečně sjet prudkým klesáním na zledovatělé vozovce
zpátky do civilizace.
Nástěnkář
|
|
