II. zimní expedice na horu Tcho-Mou-Lhota

Po loňském individuální prvovýstupu dobyla horu celá výprava

8. prosince 2012


Zdolání hory Tcho-Mou-Lhota očima fojta

       Davy lidí nás onoho sobotního slunečného, leč mrazivého prosincového dne vyplavily před vlakové nádraží, na konci našeho železničního putování severní dráhou, po trase Šanghaj-Bombaj-Krásno. Čtyři hrdinné a odhodlané členy Valašského Fajfklubu – Dalibora, Aloise, Jiřího a Marka. (zde foto č.1) Cíl našeho putování, majestátný vrchol hory Tcho-Mou-Lhota se tyčil v dáli nad krajinou.
      Ověsili jsme se výstrojí, napěchovali dýmečky a vydali se vstříc velké neznámé. První zastávka, která nám vyrazila dech, byl mohutný vodní tok, v mapách zanesený jako Bečva Rožnovská. Stáli jsme a s němým úžasem pozorovali klidně se povalující, šedivou vodní masu. Veletok byl překlenut úžasným výtvorem stavebních inženýrů. Mostem, jehož mohutné betonové pilíře stoicky odolávaly vodní mase. Se zatajeným dechem jsme přecházeli na druhý břeh. (zde foto č.2) Výtvor takového rozměru jsme v těchto končinách rozhodně neočekávali. Navíc podle Smithe-Baedekerova průvodce zde měl stát starý, vetchý, lanový most! Tato stavba nás naplnila optimismem do dalšího putování. Technicky tak úžasné stavební dílo se přece nemůže nacházet v končinách, kam by nepronikl závan intelektu a technického ducha. Na druhém břehu řeky Bečvy se terén pozvolna začínal zvedat. Krajina byla vcelku hustě poseta staveními a podle mapy jsme seznali, že v příštích hodinách budeme procházet městem, které se nazývá Meziříčím.
      Stavby, které jsme míjeli, svědčily o tom, že se jedná o poměrně významnější město v oblasti. Nejdříve se po levé ruce vyloupl rozkošný kostelík, o kus dále kaple přiléhající k rozložitému zámku, patrně sídlu pánů tohoto kraje. Vzhledem k náročnosti našeho výstupu jsme byli nuceni opustit od oficialit a srdnatě pokračovat dál v cestě. Další budovy, ať již monumentální sídlo pošty či reálné školy, svědčily o solidní vyspělosti ducha tohoto města. Velké překvapení nás čekalo na poměrně rozlehlé křižovatce. Tato svým ruchem připomínala staré dobré Picadilly Circus. Velkým překvapením byl jakýsi bobek uprostřed křižovatky, který kupodivu vcelku slušně přispíval k plynulosti provozu drožek a volských potahů. Inu, i ve vzdálených krajích může člověk najít zajímavou inspiraci.
     Na jihovýchodním konci města počala zástavba řídnout a my jsme počali vystupovat na první horu – Sv. Štěpána. Na úbočí hory se nacházejí chatrče a příbytky patrně nejnuznějších obyvatel města. Ale třeba se v budoucnu vše obrátí, vždyť londýnské docklands také nejsou pýchou metropole. Před výstupem jsme využili zásob páně Dalibora a posilnili se před prvním, význačnějším stoupáním. (zde foto č.3) Přibližně v polovině stoupání se objevila po naší levici, vcelku příjemně vypadající a zachovalá paluša. Inu, nelenili jsme a využili snad posledního možného zastavení v teple, před dalším náročným výstupem, ztíženým značně mrazivými teplotami.
      Ochotná obsluha nám pomohla s výstrojí a snesla vše, co bylo možné nabídnout, od hřejivých čajů, přes chmelové nápoje, po skrovné, bagetové jídlo. (zde foto č.4) S ohledem na čas jsme ovšem brzy vyrazili vstříc naší výzvě. Během poledních hodin jsme pokořili horu Sv. Štěpána a malým sedélkem vystoupali na další vrchol, domorodými občany zvaný Highlands. Na vrcholu Highlands se nám otevřelo nádherné panoráma, které někteří využili ke kochání. (zde foto č.5) Zde se již začala projevovat náročnost našeho výstupu a tak někteří členové rvali každý centimetr postupu různým způsobem. (zde foto č.6) Ale projevila se síla našeho uskupení a také toho srdíčka, když už chyběly nožičky.
     Další členové pomohli jemně znavenému Daliborovi, zejména poté, co se odhalila příčina jeho vysílení. Značné zásoby zahřívacího nápoje, které dotyčný doposud statečně nesl na zádech! Proto mu bylo pomoženo, což se projevilo i všeobecným pozvednutím nálady před dalším postupem. (zde foto č.7) Postupem po náhorní plošině jsme se dostali ke kraji pralesovitého území, rozprostírající se na severním úbočí hory Tchou-Mou-Lhota. Naštěstí předchozí výpravy dobyvatelů se postaraly o skvělou pomůcku, umístění poměrně věrohodné mapy na dřevěnou tabuli! Zde jsme se pochopitelně posilnili a zkontrolovali naši pozici. (zde foto č.8)
      Vnořili jsme se do lesního šera a počali pozvolna stoupat. Jaké však bylo naše další překvapení, když jsme zjistili, že místo pralesa procházíme více než kvalitně obhospodařovanými lesními porosty. Jak lesní velikáni, tak také lesní dorost dokazoval, že lesníci zde své práci opravdu velmi dobře rozumí. Ba, nebál bych se ani konstatování, že lépe, než ve staré dobré Anglii, a to už je co říci!! Při stoupání se někteří jedinci začínali trochu přehřívat, což v kombinaci s velmi mrazivým vzduchem způsobovalo zajímavou ozdobu pohlavní pokrývky. (zde foto č.10). Takže bylo nutno přistoupit k poměrně četnějším zastávkám k osvěžení a posilnění antimrazovým, vysoceprocentním nápojem z Daliborovy stodoly. (zde foto č.9).
      Čím výše jsme stoupali, tím více se nám zdálo, že ubývá stromů, výstup se zpomaloval a museli jsme dosti často používat Daliborova nápoje. Je otázkou, zda po výstupu do pásma kosodřeviny nás již doopravdy doprovázely jen pohledy kozorožců, či jsme zemdlení řídkým vzduchem viděli nemožné (zde foto č.10, písm. B). Odpověď dá asi příští expedice. Celosvětovou a možná snad galaktickou výjimečností hory Tchou-Mou-Lhota je ta skutečnost, že po pásmu kosodřeviny, naprosto proti všem přírodním zákonitostem, následuje opět lesní porost, který tajemně zahaluje samotný vrchol!
      Fotografie dokládá, jak se naši chrabří rekové pouští do finální části výstupu – dobytí samotného vrcholu!!! (zde foto č.12) Pomalý výstup, kdy jen noha nohu míjí, křupot na kost promrzlého sněhu a zvuky mrazem pukajících stromů, které jsou však extrémními mrazy tak zocelené, že to ani ony, ani okolojdoucí, nejsou schopni zpozorovat. Zamlžené brýle, zamrzající dýchače. Poslední pauzy pár metrů od vrcholu. Všichni mlčí, mluví jen pohledy mužů, kteří stojí krok od pokoření hory.
      A pak přichází ten slastný okamžik – vrchol!!! Slov, ani pompézních gest netřeba, Daliborova stodolovice působí magicky. Jak na náš organismus, tak rovněž na genius loci onoho místa. (zde foto č.13) Ale pozor, krátké porovnání měřících přístrojů, map a okulární ohledání ukazuje, že jsme ještě cca 10 m od vrcholu, který je cca o 007 cm výše, než kde jsme ho původně hledali!!! Hora nás klame do posledního okamžiku!!! Ovšem díky Daliborově nápoji jiskříme zrak a hned víme, kde jsme. Ano!!! Zde je ten pravý a nefalšovaný vrchol!!! (zde foto č.14)
      Po nezbytném zdokumentování a zapití dosaženého úspěchu započal sestup. Při něm však již byla naše těla naplněná extrémním množstvím endorfinů a i metylu, takže nic nemohlo pokazit výjimečně skvělou náladu. Ani lesní šero (zde foto č.15 a 16), či lokální sněhová bouře, proti které jsou bouře v Himalájích naprosto směšnými povětrnostními hříčkami. (zde foto č.16). Nakonec hora pochopila marnost svého počínání. Ano, tyto 4 muže nebylo možno zastavit. Ti měli svůj vnitřní pohon, svoji skvělou mysl a jasný cíl. Toto jsou opravdoví muži! (foto č.17) Při sestupu se otevřela nádherná scenérie, kde dokonce bylo na protější planině vidět obrovský nápis vyšlapaný ve sněhu čekajícími novináři – FAJFKLUB!! A pak že jsou novináři pitomci!(zde foto č.18) Inu, není mediální mrdka jako mrdka. 
      Poslední chvíle sestupu do vysokohorské osady. (zde foto č.19) Útulná hospůdka pod Dubem se stala dočasným domovem této slavné expedice. Nejdříve jsme museli trpělivě odpovídat zvídavým a všetečným novinářům a nutno říci, že jejich otázky byly někdy kladeny tzv. velmi na tělo. Ale zejména Alois se projevil jako rétor, čímž unavil zástupce sedmé velmoci. (zde foto č.20)  
      A pak se objevili naši nejdražší, spolučlenové klubu Jožka s Radimem, jako podpora našeho horolezeckého mužstva. Rozproudila se družná debata, která by snad neměla konce. (zde foto č.21). Znovu jsme zopakovali výstup, probrali všechny zážitky, abychom se nakonec sbalili a se vši výstrojí, v počtu 6 nastoupili do Radimova přibližovadla. Ještě že Radim je majitelem vozidla hrdé značky, která již kdysi, před drahnými lety, zvládla cestu pod Moskvu a zpět, jako blesk, během jedné zimy. Takže po nastudování manuálu „Skladnění Valašských dýmkařů v automobilech západoněměckých soudruhů“, jsme se úspěšně naložili a díky Radimovi, který měl nesporně nejmenší procento metylu v krvi (protože, všemi opovrhován, pil pouze čaj bez rumu), jsme byli šťastně dovezeni do svých domovů.

     Díky Bohu, přežili jsme to a stálo to za to! Za rok se vrátíme!!!

                                                                  Fojt

Stejná akce pohledem nástěnkáře, člena podpůrného, slaňovacího a evakuačního týmu.

     Po loňském individuálním prvovýstupu na mystickou Tcho-Mou-Lhotu, kterým  se do dějin, nebojím se říci do análů, Fajfklubu zapsal technik Dalibor, se letos výstup uskutečnil již jako týmová akce.   Nástěnkář s pokladníkem sledovali akci z povzdálí, kdykoli připraveni vyrazit druhům na pomoc. Pokladník byl připraven v záložním táboře pod horou, nástěnkář byl jako na trní na univerzitní půdě v jižní části země, kam ho zavály starosti s potomstvem. Oba s úlevou přijali informaci, že vrcholu bylo dosaženo, a to všemi členy výpravy současně. Pokladník Jožka pak nemeškal, a prostředkem veřejné dopravy co nejrychleji dorazil do horské chaty pod vrcholem poblahopřát vyvrcholitelům.    
     V těsném závěsu za ním pak po namrzlé horské silnici dorazil nástěnkář. Vrcholové družstvo již nalezl resuscitované a s obnovenými základnímu funkcemi (především byl udržen oběh alkoholu a nikotinu v krvi). Vzápětí však vyšel najevo dramatický omyl, kterého se dopustili členové výpravy při plánování expedice. Nástěnkář nepřijel vyzvednout vrcholové družstvo  šestimístným Hummerem, ale pouze pětimístným vozem nižší střední třídy. Což by nebylo na závadu, kdyby se tým skládal z dvacetiletých dívek a venku bylo počasí na tričko bez rukávů. Naložit do sténajícího hatchbacku šest urostlých chlapů se zimní výbavou a holemi již byl jiný oříšek. Nástěnkář tento tetris vyřešil šalamounsky - své místo za volantem měl jisté a co se dělo za jeho zády jej vůbec nezajímalo. Vzpomíná si jen na mohutně zamlžená okénka, čísi pohorku za svým levým uchem a celkově zvýšenou teplotu ve voze. V této sestavě naštěstí bylo nutné absolvovat jen asi dvoukilometrový úsek po místní komunikaci, neb technikovo horské sídlo nebylo příliš vzdáleno. A pak už zbývalo jen bezpečně sjet prudkým klesáním na zledovatělé vozovce zpátky do civilizace.

                                                                                 Nástěnkář           

 

Fotografie č.1
 
Fotografie č.2
 

Fotografie č.3
 
Fotografie č.4
 
Fotografie č.5
 
Fotografie č.6
 
Fotografie č.7
 
Fotografie č.8
 
Fotografie č.9
 
Fotografie č.10
 
Fotografie č.10, písm. B
 
Fotografie č.11
 
Fotografie č.12
 
Fotografie č.13
 
Fotografie č.14
 
Fotografie č.15
 
Fotografie č.16
 
Fotografie č.17
 
Fotografie č.18
 
Fotografie č.19
 

Fotografie č.20
 

Fotografie č.21
 

    

      

 

 

  fotografie a text (C) hlavně Marek Netolička