|
Prakticky v
úplně stejném termínu jako loni
jsme se sešli na kopci u technika na jedné z našich nejoblíbenějších
akcí. Akce letos neměla žádnou zásadní náplň ani tématiku, nebylo k
plánu nic k řešení ani k hlasování. Plán byl pouze posedět, pokuřovat,
klábosit a konzumovat.
Anebo také jen chlapsky významně mlčet, když je o čem.
V sobotu odpoledne byly na technikově panství připraveny nápoje které
den předtím dovezl fojt, v hrnci bublala zelňačka kterou vlastnoručně
uvařil praporečník Lojza, na ponku byly připraveny leštící kotouče
(leštění dýmek byla jediná plánovaná činnost na toto
odpoledne) a tak mohla začít akce, na kterou se těšíváme celou první
polovinu roku.
Ve stínu v technikově altánu nás sedělo sedm – není to pravda mnoho,
ale zase to byla sedmička nejvíce aktivních členů, včetně čekatele
Honzy. Ale rozvádět zde nekonečné debaty proč někteří jo a jiní bez
omluvy ne nemá smysl. I když za malé zamyšlení to stojí, když uvážíme, že
setkání u technika je jednou ze zásadních událostí sezóny.
A tak jsme probírali všechno možné, záležitosti klubové i neklubové,
mezi řečí jsme sem tam odskočili k ponku kde úřadoval Lojza a
karnaubský vosk. Dokonce jsme v jeho nepřítomnosti uvažovali o
přidělení nějaké nové přezdívky, která by reflektovala jeho vynikající
leštící schopnosti.
Červencové sluníčko bylo fajn, dokud se nenachýlil
podvečer. K večeru
nám zatápělo chvílemi téměř nesnesitelně, protože svítilo z boku kde
nám altán neposkytoval úlevný stín.
Ale pivo bylo chladné, pokladníkův vermut také (jen bylo občas třeba
počkat až se napije pes), a tak se drsné podmínky daly vydržet. A kdo
nevydržel, skočil se ochladit do bazénu.
Později jsme jako předkrm před večeří opekli hromádku špekáčků (které
vlastnoručně koupil nástěnkář) a těšili se na další chod, pořádné
fláky masa, které naložil hostitel. Vůně z grilu se nesla široko
daleko a my připomínali psy soudruha Pavlova. Stejky v nás zmizely
jako pověstný
stoletý stařík - nacpali
jsme se tak, že by se do
nás nevešel ani kouř, jak říká klasik. A pak jsme dál pokračovali v
sezení, popíjení a klábosení. Prostě relax.
A najednou se blížila půlnoc a my se začali zabývat tím, jak se
dostaneme z kopce dolů. Pionýrské doby pěších pochodů již jsou dávno
pryč a tak pro část výpravy přijela obětavá manželka našeho
pokladníka. Ne všichni se ale do jejího vozu vešli, a tak se nástěnkář
s praporečníkem rozhodli využít služeb jedné meziříčské taxislužby,
známé svými malými červenými autíčky. Dispečer slíbil příjezd za
patnáct minut a dotyční se vydali na autobusovou zastávku, která byla
určena jako orientační bod. Po dvaceti minutách čekání bylo dalším
dotazem zjištěno, že o naší objednávce nikdo neví. A za dalších dvacet
přijel civilní vůz, který unavené cestovatele dopravil za přátelskou
smluvní cenu k jejich domovům.
O Jirkovi, který zůstal s hostitelem a zbytkem
slivovice na kopci nemáme zprávy.
A to je konec letošního setkání na kopci.
Nástěnkář
|
|
Hostitel - technik Dalibor, vlevo od něj pohodlně
usazený pokladník Jožka |
Vlevo praporečník a fotograf Alois, jako obvykle bez
praporu i fotoaparátu. Napravo Zdeněk, ten si aspoň přivezl na kopec
sádru.
|
