Přeskočit na obsah
Valašský FajfklubBez politiky a bez bab

← Akce a soutěže

Co s tebou, naše milá Kolibo?

Katastrofa pod slunečníky

Koliba · 16. srpna 2013

Letošní léto se opravdu vyvedlo. Možná bylo místy až moc horko, ale na nedostatek příležitostí ke koupání a slunění si letos opravdu nikdo nemohl stěžovat. Většina restaurací přesunula svůj byznys do zahrádek, leckde se griluje, podávají se chladivé drinky s paraplíčky, pod širým nebem naše dýmky voní zvlášť příjemně ... idylka.

Fajfklub funguje i o prázdninách, i když účast na schůzkách není zrovna příkladná. Ale budiž, je čas dovolených, i když mám pocit, že dovolená, nedovolená, vídáme stále stejné tváře. Takže je to asi spíš o chuti a vůli.

16. srpna jsme se chtěli sejít, jak ukládají stanovy, v „naší oblíbené Kolibě“. Fakt, že Koliba už měla za dobu existence Fajfklubu pravděpodobně více provozovatelů, než má náš klub členů, je jen drobná zajímavost na okraj.

Těšili jsme se na příjemné posezení pod modrou oblohou, v poklidném pátečním odpoledni. Sešlo se nás pět, v podstatě všichni, kteří přicházejí vždy, mimo pokladníka Jožky, který někde cestoval. Někteří se omluvili, jiní už rezignovali i na to. Fojt se věnoval přípravě dalšího mysliveckého výletu, světluška Víťa měl tentokrát místo pracovních povinností dovolenou a po ostatních jakoby se slehla zem.

Před Kolibou již stál zaparkovaný Zdeňkův elektrický stroj, neklamné znamení toho, že důchodci mají jako obvykle náskok. Usedli jsme pod slunečník, a odpoledne se začínalo jevit velmi příjemně.

Aniž jsem si objednal, přistálo přede mnou pivo. Hm, horko bylo, a co je na žízeň lepší? I když jsem na něj neměl příliš chuť, docela zasyčelo. Horší bylo, že jsme zaregistrovali neobvyklý pohyb v rohu zahrádky. Stál tam velký gril, ve kterém se sympatická paní snažila rozdělat oheň. To se jí po chvíli povedlo, nicméně dým, který si nezadal s kouřovými signály kmene Onondowahgahů se šířil dál celou zahrádkou. A i když jsme neseděli úplně blízko, za chvíli jsme páchli jako bychom seděli u táboráku.

Lojza, který málokdy pohrdne chutným jídlem, se zájmem sledoval tabuli, na které postupně přibývaly názvy čerstvě připravených pochutin. Nakonec jen ale nechápavě potřásl hlavou a řekl – ta cena grilovaného trampského cigára je snad myšlena za kilo, ne? Shodli jsme se na tom, že laťka je nasazena až příliš vysoko, a nikdo z nás, včetně Lojzy, si nic nedal. Ono by nám to se štípajícíma očima stejně moc nechutnalo.

Aby těch děsivých skutečností nebylo málo, u vchodu do zahrádky zakotvila dodávka a z ní se začaly okolo nás nosit podivné věci. V krabicích a kufrech jsme postupně identifikovali hudební nástroje (dá-li se tak říci předprogramovaným klávesám), zesilovače a reproduktory. Polila nás hrůza. Kromě smradu tady bude ještě randál. Snad začnou až po setmění. Bohužel jsme doufali marně.

Pak jsem udělal osudovou chybu. Odskočil jsem si na záchod. To by samo o sobě nebylo nijak tragické, záchody mají docela pěkné a nestalo se mi ani nic společensky nepřijatelného. Stalo se pouze to, že po návratu jsem měl na svém místě další pivo. Vzhledem k tomu, že bylo už druhé toho odpoledne, které jsem si neobjednal, přišlo mi to jako dobrý důvod být rozmrzelý. Nicméně servírka zrovna setrvávala v rozhovoru s majitelem lokálu, který v rohu zahrádky (daleko od kouřových signálů) jako obvykle hrál karty, takže jsem dodávku neobjednaného nápoje nebyl schopen reklamovat.

Majitel se zřejmě do Koliby snaží přilákat všechny věkové skupiny. Proto hudebníci, k našemu zděšení, zahájili svou produkci dětskou karaoke párty. Vždy se najdou nekritické maminky a odvážné děti, které se pokouší svými výkony ovlivnit estetické vnímání ve svém okolí. Když děti podruhé zpívaly Pec nám spadla za doprovodu kolovrátkového syntezátoru, ti z nás, co mají hudební sluch začínali kolabovat. Když začínaly potřetí, a ani tentokrát jim „hudebník“ a „zpěvačka“ nezkusili vysvětlit, že se nezačíná zpíval hned, jak se zmáčkne tlačítko „play“ na klávesách, kolabovali i ti, co hudební sluch nemají.

Potom po nás začali střílet. Děti dostaly slíbená lízátka a my doufali, že bude chvíli klid. Omyl. Personál se snažil neočekávanou hudební produkci vylepšit nafukovacími balónky, které rozvěsil v zahrádce. Jenže - buď a). sluníčko ještě mělo v šest večer dost síly b). balónky byly nafouknuté bůhví čím c). byly přeplněné nebo d). byly koupené někde ve slevě – každopádně výsledek byl ten, že začaly v nepravidelných intervalech praskat. Když mi za zády bouchl třetí a já leknutím málem do kalhot vypustil půlku neobjednaného piva, měl jsem všeho právě dost. Kolegové mne uklidňovali, že balónků už mnoho nezbývá, ale já dobře viděl, že personál se snaží úbytek doplňovat nafukováním dalších. A do toho začala hudební produkce. Sice v provedení „profesionálů“, ale příliš nás odrhovačkami z tancovaček nenadchli. Navíc hudebníci zřejmě předpokládali, že v okruhu tři sta metrů od meziříčského „hlucháku“ trpí všichni vadou sluchu a tak otočili „volume“ doprava tak, že jsme přestali slyšet vlastního slova.

A to byla poslední kapka. Rámus a kouř v kombinaci s ostatními nepříjemnostmi nás definitivně zvedl ze židlí. Nechali jsme na stole nedopité sklenice, vyrovnali účet – většinou bez dýška, a odkráčeli středem. Pokračovat někde jinde se nám již nechtělo a tak jsme byli nečekaně brzy ve svých domovech.

Mne osobně doma přivítala manželka slovy:“ Takhle se chodí z hospody? Odcházel jsi v pět a je sotva půl sedmé!“ :-)

Zřejmě dozrál čas k hledání nového sídla Valašského Fajfklubu.