U technika na kopci - pokolikáté už?
Počkejte až se napije pes ...
Prakticky v úplně stejném termínu jako loni jsme se sešli na kopci u technika na jedné z našich nejoblíbenějších akcí. Akce letos neměla žádnou zásadní náplň ani tématiku, nebylo k plánu nic k řešení ani k hlasování. Plán byl pouze posedět, pokuřovat, klábosit a konzumovat. Anebo také jen chlapsky významně mlčet, když je o čem.
V sobotu odpoledne byly na technikově panství připraveny nápoje které den předtím dovezl fojt, v hrnci bublala zelňačka kterou vlastnoručně uvařil praporečník Lojza, na ponku byly připraveny leštící kotouče (leštění dýmek byla jediná plánovaná činnost na toto odpoledne) a tak mohla začít akce, na kterou se těšíváme celou první polovinu roku.
Ve stínu v technikově altánu nás sedělo sedm – není to pravda mnoho, ale zase to byla sedmička nejvíce aktivních členů, včetně čekatele Honzy. Ale rozvádět zde nekonečné debaty proč někteří jo a jiní bez omluvy ne nemá smysl. I když za malé zamyšlení to stojí, když uvážíme, že setkání u technika je jednou ze zásadních událostí sezóny.
A tak jsme probírali všechno možné, záležitosti klubové i neklubové, mezi řečí jsme sem tam odskočili k ponku kde úřadoval Lojza a karnaubský vosk. Dokonce jsme v jeho nepřítomnosti uvažovali o přidělení nějaké nové přezdívky, která by reflektovala jeho vynikající leštící schopnosti.
Červencové sluníčko bylo fajn, dokud se nenachýlil podvečer. K večeru nám zatápělo chvílemi téměř nesnesitelně, protože svítilo z boku kde nám altán neposkytoval úlevný stín.
Ale pivo bylo chladné, pokladníkův vermut také (jen bylo občas třeba počkat až se napije pes), a tak se drsné podmínky daly vydržet. A kdo nevydržel, skočil se ochladit do bazénu.
Později jsme jako předkrm před večeří opekli hromádku špekáčků (které vlastnoručně koupil nástěnkář) a těšili se na další chod, pořádné fláky masa, které naložil hostitel. Vůně z grilu se nesla široko daleko a my připomínali psy soudruha Pavlova. Stejky v nás zmizely jako pověstný stoletý stařík - nacpali jsme se tak, že by se do nás nevešel ani kouř, jak říká klasik. A pak jsme dál pokračovali v sezení, popíjení a klábosení. Prostě relax.
A najednou se blížila půlnoc a my se začali zabývat tím, jak se dostaneme z kopce dolů. Pionýrské doby pěších pochodů již jsou dávno pryč a tak pro část výpravy přijela obětavá manželka našeho pokladníka. Ne všichni se ale do jejího vozu vešli, a tak se nástěnkář s praporečníkem rozhodli využít služeb jedné meziříčské taxislužby, známé svými malými červenými autíčky. Dispečer slíbil příjezd za patnáct minut a dotyční se vydali na autobusovou zastávku, která byla určena jako orientační bod. Po dvaceti minutách čekání bylo dalším dotazem zjištěno, že o naší objednávce nikdo neví. A za dalších dvacet přijel civilní vůz, který unavené cestovatele dopravil za přátelskou smluvní cenu k jejich domovům.
O Jirkovi, který zůstal s hostitelem a zbytkem slivovice na kopci nemáme zprávy.
A to je konec letošního setkání na kopci.
Nástěnkář